Tomáš Novotný se podělil o 1. místo na Bohemia Divide 2023

 

Bohemia Divide 2023

Délka trasy: 785 km
Převýšení: 12 km
Vítězný čas: 2 dny, 8 hodin a 37 minut

Bohemia Divide. Závod čítající bezmála 800 km, které sportovci překonávají bez podpory týmu. Začíná na jihu Česka ve Vyšším Brodě a končí na severu, ve Varnsdorfu. Koná se tradičně na podzim, a proto je jeho specifikem proměnlivé počasí, které se letos naštěstí projevilo jen výkyvy denních a nočních teplot. Přesto Bohemka nabídla závodníkům extrémní dobrodružství se vším, co k němu patří – od náročného fyzického výkonu, přes kamarádské Fair Play až po halucinace z vyčerpání. Tomáš Novotný na závod vyrazil na fullu PELLS Duke FS a spolu s Tomášem Fabiánem s přehledem obsadil 1. místo. Jak závod prožíval?

Bohemia Divide 2023 očima Tomáše Novotného

Počasí v české kotlině umí být koncem září velmi nevlídné. Tím je Bohemka pověstná. Všechny čtyři předchozí ročníky byly, minimálně co se počasí týče, extrémní. Zažil jsem na nich teploty pod nulou, orkán i vytrvalé deště. To ale nebyl případ letošního ročníku. Na popáté to konečně pořadatelům okolo Honzy Švarcbacha vyšlo – byl podzim jako malovaný. Ranní teploty klesaly pouze ke 2˚ C a přes den stoupaly až nad 25˚ C. Opravdu velký rozsah. Každé ráno jsem dost vymrznul, přes den se však člověk na sluníčku krásně zahřál.

Již tradičně se startovalo na jihu Čech ve Vyšším Brodě. Trasa lemovala česko-rakouské státní hranice až do Chlumu u Třeboně. Pak dlouho mířila na sever, přes Třeboňskou pánev krajem tisíce rybníků až do Středočeské pahorkatiny k bájné hoře Blaník, Posázavím, Kutnohorskem, Polabím a Českým rájem. Dále pokračovala do Jizerských hor, kde se opět na pár kilometrů stočila nejprve k našim polským sousedům a po projetí Frýdlantského výběžku nás nechala na skok nakouknout i do Německa. Po návratu do Čech nás vedla přes Lužické hory a Českosaské Švýcarsko, odkud jsme zamířili do Šluknovského výběžku, konkrétně do města Varnsdorf, kde byl v pivovaru Kocour, opět již tradičně, cíl této skvělé akce. Úžasná, rychlá a jezdivá trasa – skvělá práce traserů!

 

Foto: Pavel Šťastný

Boj s navigací

A teď k samotnému průběhu závodu. Měl jsem jasný plán jet hned od začátku naplno, co možná nejdéle, jak to půjde. Pokud možno sám a být co nejvíce vpředu. Prvních 80 km jsem ale měl velké problémy s navigací. Hodně jsem bloudil, a to mě stálo spoustu času. Proto mě závodníci za mnou vždy dojeli. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu ve skupině jedoucí v čele a s navigací se cestou pokusím víc sžít. Skupina byla poměrně početná, složená asi ze 7 závodníků. Předpokládal jsem ale, že noc skupinu výrazně eliminuje. Různě jsme se předjížděli, dojížděli, ale pořád jsem jel víceméně sám, i když jsem měl ostatní na dohled. 

 

Foto: Pavel Šťastný

Na cestě s Tomášem Fabiánem

Když jsem okolo 22. hodiny v Třeboni na 180. kilometru dojel Toma Fabiána stojícího na benzínce, rozhodl jsem se nezdržovat se původně plánovanou zastávkou, ale dále pokračovat s ním. Jídla i pití jsem měl dost na celou noc. Kousek za Třeboní nás dojel ještě jeden závodník a nějaký čas jsme pokračovali ve třech. Na Malý a Velký Blaník jsme však už přijeli sami a poprvé jsem zkontroloval GPS tracking. Jen pro jistotu, abych zjistil, jestli není ještě někdo před námi. Nikdo tam nebyl. Super, teď to jen těch 500 km udržet a pokud možno ujet i Tomovi. :)

Jízda ve dvou je v noci určitě velká výhoda. Když si člověk povídá, nechce se mu tolik spát a je to prostě větší zábava. Noc nám rychle utekla, brzy začalo svítat a do Kácova na benzinku to byl už jen kousek. Kácovská pumpa, 329. kilometr, snídaně a moje první delší zastávka. Dali jsme si kávu, bagetu, já pivo. Ještě dokoupit zásoby na další cestu a asi po 25 minutách jsme rychle uháněli dál. Jak jsme totiž podle GPS trackingu zjistili, asi půl hodiny za námi jel Michal Ozogán. Proto jsme mobilizovali všechny síly a vyrazili na cestu.

Přibližně po dvou hodinách jízdy jsme dojeli do Kutné Hory – města, kde jsem ještě pořádně nebyl, a které mě hodně překvapilo tím, jak je hezké. Naše další krátká zastávka na cca 5 minut proběhla v Kolíně na benzínce, kde jsme dokoupili zásoby a prohodili pár slov s fanouškem a fotografem závodu. A pak už hurá podél Labe, přes Poděbrady a Nymburk až do Českého ráje, kde jsme v Sobotce na náměstí opět doplnili zásoby, tentokrát na večer. Bylo něco okolo 19. hodiny a před námi na trase nebylo jediné místo s možností cokoliv nakoupit– to jsem si alespoň myslel, špatně jsem se totiž podíval, kudy závod vede. Nakonec mi udělala velkou radost nonstop pumpa před Harrachovem. Sobotka byla na 500. kilometru od startu a my je ujeli za nějakých 30 hodin nonstop jízdy. Můj stop time čítal tou dobou lehce pod půl hodiny. Já jsem se cítil celkem odpočatě, spát se mi ještě nechtělo, ale věděl jsem, že druhá noc beze spánku bude hodně těžká.

 

   

Foto: Pavel Šťastný

 

Po projetí Českého ráje na nás čekal „Mt. Everest“ tohoto závodu – kopec Kozákov. Kopec, na který jsme jeli tou nejhezčí a nejpříjemnější cestou. Jen za svitu měsíce jsme si za mých občasných nadávek v poklidu stoupali po žluté turistické značce závratnou rychlostí 1 km/hod., možná i méně. Ale jak je známo, každý kopec jednou končí. Pak už nás čekal dlouhý sjezd do Semil. Na vrcholu jsme se na něj ještě pořádně oblékli. Já si na sebe vzal všechno, co jsem měl a stejně jsem se klepal jako ratlík a přestával cítit prsty na rukou i na nohou.

Vůbec mi proto nevadilo, že po pár minutách sjezdu opět začalo stoupání. Při jednom z ohlédnutí za sebe jsem totiž zjistil, že Tom za mnou není. Měl jsem strach, jestli někde nespadl, a tak jsem se otočil a jel se po něm podívat. Naštěstí jsem po chvilce zjistil, že nespadl Tom, nýbrž čelovka z jeho helmy. Ale protože měl taky zmrzlé prsty, opětovné přidělání čelovky na helmu mu zabralo dost času, a to byl okamžik, kdy jsem viděl jinak absolutního pohodáře, kterého nic nerozhází, fakt naštvaného. :) Nevím proč, ale nějak mi to k němu nesedělo a začal jsem se hrozně smát.

Nakonec se vše povedlo, čelovka se umoudřila a my sjeli do Semil, kde na nás dva rampouchy čekal pán z kavárny, která sloužila jako jedno z cépéček. Myslím, že už bylo hodně po 22. hodině a kavárna měla mít dávno zavřeno. Přesto se tam rozhodli na nás počkat. Dostali jsme výbornou kávu, čaj a zákusek.

Káva a pár vlídných slov mě po mrazivém sjezdu postavily opět na chvilku na nohy a začali jsme stoupat do Vysokého nad Jizerou. Tento kraj mám moc rád, narodila se tu má babička, mám to nedaleko od svého bydliště a rád sem jezdím na vyjížďky. A bohužel taky právě proto jsem moc dobře věděl, co nás čeká. Kopce, které budou hodně kousat. Teploty se navíc držely jen 2–3˚ C nad nulou. Následujících 16 km do Vysokého jsme jeli skoro 2 hodiny. Nevím, jak Tom, ale já už začínal mít lehké mikrospánky. Když jsme přijeli na náměstí ve Vysokém, Tom využil světla z pouličního osvětlení a opětovně se snažil přidělat čelovku na helmu, kde mu pořád nějak nechtěla držet. I když mi říkal, ať nečekám a jedu dál, rozhodl jsem se lehnout si, než to opraví. Lehl jsem si proto na chodník a okamžitě usnul. Jak mi pak Tom vyprávěl, po asi 30 vteřinách spánku jsem vyskočil a vyděšeně jsem zařval „Jak dlouho už spím, musíme jet?!“. No … přišlo mi, že tam musím ležet už alespoň hodinu… Zasmáli jsme se a s dobrou náladou jeli dál.

 

   

Foto: Pavel Šťastný

 

A pak přišly mé domácí Jizerky. Ještě, než jsme do nich vjeli, dali jsme si zastávku na již zmiňované pumpě před Harrachovem, která dle mých představ vůbec neměla být na trase. S o to větší radostí jsem si dal smažák v housce. Taky jsem pořád hodně mrznul a už asi hodinu hustil do Toma, jak rád bych si dal horkou kávu. No, asi proto jsem si k housce koupil ledové pivo. Zastávka to byla příjemná.

Asi po 20 minutách, prakticky ihned po opětovném usednutí na kolo, přišla spánková krize. Návyku od časů školky chodit po jídle spát se nemůžu zbavit dodnes. Nicméně jsem se snažil bojovat, do sluchátek si pustil tvrdý metal a snažil se točit dál. Když jsem ale uviděl velblouda, který se válel uprostřed cesty v jedné z kaluží a následně mě oslepily tři neonově pulzující smrky, došlo mi po konzultaci s Tomem, že mám nejspíš halucinace. Rozhodl jsem se proto, že dál radši chvilku při kole půjdu, že mě to snad trochu probere. Stejně to bylo dost do kopce, tak jsem nebyl o tolik pomalejší než Tom, který jel. Při chůzi jsem jedl a pil ledovou kolu. To je velká výhoda chladného počasí – neteplá vám pití.

Po asi 15 minutách jsem se cítil o mnoho lépe, žádní další velbloudi, ani disko smrky. Sedl jsem proto na kolo a snažil se dojet Toma. Když jsem se k němu přiblížil, už z dálky jsem slyšel, jak někomu něco vypráví, nebo s někým telefonuje. To mi přišlo ve 2 hodiny ráno divné. Zavolal jsem na něj hned, jakmile jsem jej začal dojíždět, s kým že si to tam vypráví. Vzápětí jsem se dozvěděl, že se bavil s lakýrníkem a jakýmisi brigádníky, a taky že se právě vrací z pracovní porady. Došlo mi, že si svou slabší chvilku a halucinace právě užívá zase on. Snažil jsem se s ním co nejvíc mluvit, aby neusnul, ale na mou otázku, jestli chce jet dál, nebo chce jít radši spát, odpovídá: „Kolik asi bere takovej brigádník?“. 

 

Foto: Pavel Šťastný

 

Druhý den na tuto momentku budeme s úsměvem vzpomínat… V tu chvíli ale nastal čas jít spát. Byly přibližně 3 hodiny ráno a kousek od nás stál na trase turistický přístřešek. Někde uprostřed Jizerských hor, ve výšce 1200 m n.m. Teplota okolo nuly a já měl spacák, ve kterém je zima i okolo 5˚ C. Krizi jsem měl za sebou, spát se mi už tolik nechtělo. Krátce jsem proto zvážil, jestli pojedu dál.  Měl jsem ale obavu z brzy následujícího sjezdu z hory Smrk, ve kterém bych určitě usnul. Nakonec jsem se taky rozhodnul pro krátký spánek. Budík jsem nastavil na 4:30, tedy na hodinu a půl spánku. Tom si chtěl původně dopřát 2 hodiny, ale nakonec vyrazil společně se mnou. Ve spacáku jsem měl na sobě všechny věci, co jsem si s sebou vezl, i tak mi ale byla celkem zima.

Pro následující sjezd jsem se pro jistotu zabalil i do spacáku, který jsem si dal pod nepromokavou bundu. Když jsme přijeli do Lázní Libverda, bylo mi takové horko, že jsem ze sebe musel spacák zase sundat a při té příležitosti si zašel na WC. Celou dobu jsem si stopoval čas, abych věděl, jakou budu mít na Toma ztrátu. K mému zděšení to bylo rovnou 15 minut. Věděl jsem, že Tom má v plánu zastávku v Hejnicích v pekárně a doufal jsem, že ho tam zase dojedu. Ale pekárna byla ještě zavřená a Tom jel dál. Musel jsem tedy hodně přidat, abych měl šanci bojovat o vítězství.

Po asi hodinovém spurtu, kousek před Frýdlantem, jsem Toma dojel. Bylo mu taky horko, a tak musel odkládat pár vrstev oblečení. Prohodili jsme několik slov, ale já jsem byl rozjetý, a tak se mi nechtělo čekat, abych nevystydnul. Vyrazil jsem proto do úniku, který trval asi půl hodiny, než jsem za sebou najednou uslyšel „tobě to dneska nějak jede“. Otočil jsem se a ano, Tom. Následoval sjezd, ve kterém ujel zase on mně. Už to vypadalo, že závodíme, nebo se o to spíše se zbytky sil snažíme. Nejspíš ale ani jeden z nás neměl sílu na rozhodující únik. Právě proto jsme po 40kilometrové návštěvě Německa a následném průjezdu Lužickými horami a Českého Švýcarska dorazili společně do Šluknovského výběžku, konkrétně do pivovaru Kocour ve Varnsdorfu. Na děleném prvním místě v čase 2 dny, 8 hodin a 37 minut.

 

   

Foto: Pavel Šťastný

 

Co říci závěrem?

Chci moc poděkovat Tomovi Fabiánovi za hezký výlet a Honzovi Švarcbachovi za přípravu a úžasnou organizaci závodu. A především chci poděkovat i české značce jízdních kol a vybavení pro cyklistiku PELLS. Na jejich kole Duke FS jsem mohl letos jezdit. Za celou sezonu jsem neřešil jediný technický problém. Zejména díky tomu jsem mohl vyhrát Bohemia Divide, být 3. na 400 Ultra a dokončit 2000 Miles Adventure.