Tomáš Novotný, Pells Duke FS a 1 000 Miles Adventure

Závod 1000 Miles Adventure patří mezi to nejnáročnější, co lze u nás na kole absolvovat. Letos byly Míle navíc okořeněny o “zpáteční cestu” a sportovci si tak mohli vybrat možnost závodit na jednou tak delší trase čítající cca 2 000 mil. To už je opravdová výzva i pro zkušeného ultramaratonce, jakým je Tomáš Novotný. Jak se s Mílemi popral nám prozradil osobně.

 

foto: 1000 Miles Adventure (@1000milesadventure)

 

Na start Mílí se Tomáš postavil 2. července už po šesté. Přesto byl pro něj letošní ročník v mnohém jiný. Prvním výrazným rozdílem byla délka závodu, proto se také proměnily i jeho cíle: „Ještě před startem jsem měl jasnou prioritu, a sice závod dokončit celý, nevzdat to v půlce. Tomu jsem také vše podřídil a udělal jsem pro to maximum, na co jsem v danou chvíli měl.“ Upřesnil Tomáš, čeho chtěl na Mílích dosáhnout.

 

Kolo a příprava na Míle

Druhou důležitou odlišností od předchozích ročníků bylo pro Tomáše nové kolo, na kterém měl závod absolvovat – PELLS Duke FS s přizpůsobenou výbavou: „Je to mé první kolo s bezdrátovou přehazovačkou a sedlem na míru od Posedla. Od Posedel jsem měl rovněž gripy. Další novinkou pro mě byly pláště Continental, konkrétně Race King ProTection, vpředu i vzadu. Celé kolo jsem testoval již od jara a snažil jsem se vše vyladit a vychytat do nejmenších detailů. Jedinou nevyzkoušenou věcí taky byly gripy, které jsem dal na Duka dva dny před startem a najel jsem s nimi sotva 100 km. Byl to tak trochu risk, ale vyplatilo se. Poprvé mě po absolvování Mil, a tentokráte dokonce dvojnásobných, vůbec nemravenčily prsty.“ … „Stejně tak bezvadně fungovalo celý závod i kolo, nikde nic nevrzalo, nekřupalo, zadní stavba krásně chodila celých 3 430 km. Horší to bylo s vidlicí Rock Shox SID Ultimate…“ Úpravy a risk v podobě zběžně vyzkoušených gripů se Tomášovi vyplatil. I vidlice, která jej trochu zlobila, zvládla Míle taky: „Naštěstí to (vidlice) vydržela… Na celém kole jsem tak opravdu nemusel řešit jediný technický problém. Snad jen s výjimkou tří knotů v zadním plášti. Odjel jsem bezmála 3 500 km na jeden řetěz (Sram XX1), jedny pláště, a dokonce i jedny brzdové destičky.“ … „Na techniku se tedy opravdu vymlouvat nemůžu. Vše fungovalo na výbornou, až na tu vidlici, která mě ale ve finále taky nijak moc nelimitovala.“ Přesto závod nedopadl podle Tomášových představ.

 

   

   

foto: Tomáš Novotný (@tonovotnymas)

 

 

Tomášovy Míle 2023: Zdravotní komplikace a nezlomné odhodlání

Ačkoliv se k závodu Tomáš stavěl jako vždy skromně a jeho primárním cílem bylo dokončit jej v plné délce, okolí i fanoušci věřili v jeho umístění na stupních vítězů. A zpočátku to tak opravdu vypadalo: „Po startu jsem jel v první skupince společně se všemi favority. Prvních 200 km se jelo průměrnou rychlostí okolo 20 km/hod. To mi moc nechutnalo, ale držel jsem se, protože jsem věděl, že dřív nebo později se zvolní a pak už to bude tak, jak to mám rád. Víc na pohodu, kochání a užívání si přítomnosti okamžiku. Ještě na neoficiální podporu do Starých Křečan k Martině jsme přijeli všichni pohromadě. Já, Tomášové Fabián a Hadámek a Milan Hanyk. Občerstvení v podobě výtečné domácí polévky a pivo mě opět postavilo na nohy. Do Křečan jsem totiž přijížděl s pořádnou krizí. Kluci si následně šli do místní večerky dokoupit zásoby. Já jsem měl všeho dost, a tak jsem pokračoval dál směrem k CP1 v Raspenavě v Jizerských horách. Čekal jsem, že mě kluci ještě před CP dojedou, ale na CP jsem přijel nakonec sám, a dokonce jako první. Kluci přijeli pár minut za mnou, dřív, než jsem si stihl lehnout. Na CP jsem měl v plánu pořádně se vyspat. Od startu jsem jel totiž nonstop (465 km) a spánek už to chtělo. Ráno jsem vyjel první, chvíli za mnou Milan s Michalem Ozogánem. Oba mě předjeli na polské straně Jizerek.“

 

foto: 1000 Miles Adventure (@1000milesadventure)

 

Pak se ale objevily zdravotní komplikace, ne neznámé nejednomu bikepackerovi. Tomáše však potrápily do té míry, že mu celý závod obrátily naruby: „Chvilku poté, co jsem si zašel na záchod, jsem zjistil, že mám velký problém – hemeroidy a krvácení. Dost mě to vyděsilo, ale rozhodl jsem se jet dál a doufal jsem, že se vše začne lepšit. Až do Františkova v Jeseníkách, kde je CP2, se to nezdálo být tak vážné, ale místo zlepšení to bylo horší a horší. Zkoušel jsem různé mastičky, ale při neustálém sezení na kole byla šance na zlepšení menší a menší. Po zhruba 1 000 km jsem se rozhodl celou situaci řešit telefonickou konzultací s lékařem. Bylo mi řečeno, že léčba tohoto problému vyžaduje 3 týdny v klidovém režimu a že mi další jízdu na kole určitě nedoporučuje. Naštěstí mi alespoň slíbil poslat eRecept s nějakými léky, co by mi mohly pomoct.“

 

   

foto: Tomáš Srb (@tomassrbphotography)

 

První velké zpoždění v závodu však přišlo až s administrativními problémy: „Čekal jsem, že mi eRecept přijde během pár minut, ale ani po hodině čekání stále nic nepřicházelo. Rozhodl jsem se pokračovat od lékárny ve Vizovicích dál po trase směrem na Štítnou nad Vláří, kde byla poslední lékárna na území ČR. Dále už následoval pouze přejezd hřebene Karpat, který tvoří hranice se Slovenskem. Lékárna ve Štítné měla otevřeno do 14:00 hod. a já tam přijel před 12. hod. Stále jsem čekal, ale eRecept ne a ne dorazit. Když ve 14:00 hod. lékárna zavřela, rozhodl jsem se pokračovat dál na CP3 u Trenčína a dál jsem doufal, že mi eRecept dorazí a že mi léky vydají i na Slovensku. 14:52 jsem přejel hranici Česka a Slovenska a přesně v ten moment mi přišla SMS s eReceptem. Na CP3 jsem dorazil už značně zdeptaný – bylo mi jasné, že šance na boj o vítězství jsou už mizivé. Můj zdravotní stav se stále zhoršoval a časová ztráta, kterou jsem nabral zbytečným čekáním u lékáren a přemýšlením, co dál, byla mnohahodinová. Proto jsem se rozhodl vyspat se na CP a až ráno řešit, co bude dál… Po probuzení jsem se rozhodl zkusit štěstí v lékárnách v Trenčíně. Bohužel mi ale na Slovensku řekli, že český eRecept je v zahraničí neplatný. Rozhodl jsem se tedy zůstat den, dva v zázemí CP a doufal jsem, že se klidem můj stav zlepší. Další ráno to ale bylo zase horší, byl jsem už připravený poslat pořadatelům SMS, že ze závodu odstupuji. V tom přijel na CP kamarád Péťa Tichý a řekl, ať to nedělám, že to zvládnu.“

 

   

foto: 1000 Miles Adventure (@1000milesadventure)

 

Kamarád a soupeř v jedné osobě, Petr Tichý, dodal Tomášovi nové odhodlání. Nakonec však všechno vyřešila láska: „A pak jsem dostal nápad – na trase Mil jela i má přítelkyně Klára, která byla tou dobou někde v Jeseníkách. Rozhodl jsem se, že jí pojedu naproti, zpátky do Česka. Z CP jsem vyrazil Vlárským průsmykem do Vsetína, tam sedl na vlak do Hranic na Moravě, kde jsem si následně vyzvedl i léky. Setkání s Klárou v Hranicích mi dodalo energii, a hlavně i naději. Začal jsem znovu doufat, že bych s ní mohl dojet alespoň do finiše 1 000 mil. Dali jsme si společnou večeři v restauraci a vyrazili dál po trase, kterou jsem už jednou před pár dny jel – přes Hostýnské a Vizovické vrchy k brodu přes řeku Váh a následně opět do CP3 u Trenčína. Po večeři se mi jelo dobře. Asi 50 km za Hranicemi na úpatí Hostýnských vrchů jsme šli spát. Ráno však opět přišla šílená bolest. Na kole se nedalo sedět a ani jízda ve stoje bolest nezmírnila. Proto jsme museli zastavit a asi na 3 hodiny ulehnout v sadě pod strom. Následné rozjetí se už celkem dalo vydržet, a tak jsme se přes další vynucené přestávky posouvali směrem na CP. Léky, ve které jsem doufal, že budou mou spásou, zatím neúčinkovaly. Trochu mi to ubíralo na morálce a chuti pokračovat dál. Navíc mi došlo, že kromě sebe brzdím i Kláru. Ona mě ale neustále podporovala. Snažil se to zvládnout a jeli jsme dál až na CP3, kam jsme za hluboké noci dorazili spolu s Honzou Havránkem. Asi po 6 hodinách spánku a již pro mě obvyklých ranních problémech a bolestech jsme vyrazili dál směrem Nová Sedlice – finiš 1 000 mil. Ještě toho rána by mě ani ve snu nenapadlo, že bych snad mohl v tomto stavu pomýšlet na zdolání celé trasy 2 000 mil. Nicméně jak plynul čas a dny ubíhaly, začal se můj zdravotní stav zlepšovat. Ze stavů nesnesitelné bolesti se po příjezdu do Nové Sedlice stala již jen bolest – ta, na kterou jsem byl z předchozích 5 let na Mílích zvyklý. Proto jsme ani chvilku neváhali a ve finiši 1 000 mil se otočili a jeli si domů do Česka do Třebeně pro zasloužený bramborák. Ten byl pro všechny finišery 2 000 mil s láskou připravený v místní bramborárně, kde byl cíl tohoto úžasného závodu.“

 

foto: Tomáš Srb (@tomassrbphotography)

   

foto: 1000 Miles Adventure (@1000milesadventure)

 

Navzdory nemalým komplikacím dokončil Tomáš závod v plné délce. Na trase sice strávil oproti 17 plánovaným dnům o týden déle, nicméně za daných okolností se stále jedná o úctyhodný výkon. A překvapivě, zdravotní komplikace se závodem zmizely skoro stejně rychle, jak se objevily: „Nevím, zda to bylo těmi léky, setkáním s milovanou osobou nebo tím, co říká zakladatel Mil Honza Kopka, a sice že Míle léčí. Já jsem ale oproti lékařovým predikcím nepotřeboval na léčbu 3 týdny v klidovém režimu. Stačily mi 2 týdny v režimu 1 000 / 2 000 mil. Cestou zpět na druhé tisícovce Mil jsem si „užil“ ještě spoustu krizí a nepříjemných bolestí, ale potvrdilo se mi to, co už dávno vím. A sice to, že když člověk chce, všechno jde. A když už si myslíš, že nemůžeš, můžeš ještě 100x. To, že se mi podařilo tento závod dokončit i přes problémy, které jsem měl, řadím i nad předchozí dvě vítězství na tomto závodě. Zážitek to byl vskutku intenzivní. Už teď doufám, že se bude někdy v budoucnu 2 000 mil opakovat.“

 

foto: 1000 Miles Adventure (@1000milesadventure)