Tomáš Novotný obhájil 1. místo na Bohemia Divide 2024

 

BOHEMIA DIVIDE 2024 

Délka trasy: 817 km

Převýšení: 14 km

Vítězný čas: 2 dny, 4 hodiny

V sobotu 21. září 2024 odstartoval 7. ročník Bohemky. Klasicky. Ve Vyšším Brodě s odbitím pravého poledne. Na bikepackingový závod bez podpory s pověstí jezdivé trasy, přátelské atmosféry, skvělé organizace a nevyzpytatelného počasí, které mrazí, peče i namočí, se letos dostavil obdivuhodný počet nadšených ultramaratonských sebemučitelů – celkem 124.

Mezi nimi nechyběl náš ambasador. Ultramaratonec Tomáš Novotný se svým bikem Pells Duke FS. Po loňském vítězství se na start postavil s cílem závod si užít. Bohužel je ale závodník srdcem i duší a plán mu tak úplně nevyšel. Zvítězil s časem 2 dny a 4 hodiny.

Report ze závodu jsme pro vás nechali v syrové formě. Bez úprav. Je tak sice o trochu delší, ale o to autentičtější. Užijte si ho.

 

Bohemia Divide 2024

 

Rekordní počet závodníků a plané ambice

Sobota 21. září 2024. Je 12 hodin. Náměstím ve Vyšším Brodě zní siréna, která startuje 7. ročník závodu, jehož trasa vede napříč Českem z jihu na sever. Na této úžasné akci jsem už po šesté. Na startu spolu se mnou stojí dalších 124 závodníků. Jedná se tak o rekordní účast. Ještě před startem závodu jsem se snažil sám sobě namluvit, že ačkoli jsem obhájce loňského vítězství, pokusím se to letos celé víc užít a méně závodit. Hlavním důvodem proto byl můj start na akci Istra Land, která začínala pouhých 6 dní po Bohemce. Hned v prvních kilometrech mi ale bylo jasné, že to zase nedokážu. Prostě to musím jet na plno. Změnil jsem proto plán a pokusil se dokončit závod co nejrychleji. Čím dřív budu v cíli, tím víc času přece bude na regeneraci.

 

Rychlý nástup do vedení

Prvních 175 km vedlo po česko-rakouské hranici, dost odlehlými místy s minimem možností na dokoupení jídla a vody. Jídla jsem měl dost na prvních 24 hodin, s vodou to bylo horší. Vezl jsem 2x 0,75l bidony a už po 70 km jsem byl skoro na suchu. Naštěstí na 102. km vedla trasa okolo kostela v Dobré Vodě, kde je pramen s vodou. Natankoval jsem plnou. Poprvé jsem taky potkal Lukáše Klementa, který byl tou dobou na prvním místě. Než jsem ovšem naplnil bidony, byl zase pryč. Na 129 km, při průjezdu Českými Velenicemi, jsem u jedné z místních benzínek minul Lukášovo kolo a dostal se tak na první místo. První zastávku na nákup zásob jsem měl totiž naplánovanou až na 180. km v Nové Bystřici. Jídla jsem tak měl pořád dost. V Bystřici jsem pak dokoupil jen colu, vodu, red bull, a pokračoval jsem dál do České Kanady.

 

 

První krize

Po dalších 100 km jsem přijel do Polné. Pomalu, ale jistě na mě začala přicházet krize. 300 km za 13,5 hodiny se začalo projevovat a šlo na mě spaní. Pokusil jsem se tedy doplnit energii. Jedl jsem a jedl, až jsem snědl vše, co jsem u sebe měl. Krize sice ustoupila, ale pro změnu mě navštívila bolest žaludku z toho, jak jsem se přejedl. Naštěstí mi pomohla cola a než se rozednilo, bylo vše zase ok a já za východu slunce vesele pokračoval dál. Těšil jsem se na teplou kávu do Pardubic, kde jsem plánoval posnídat a dokoupit zásoby na další cestu. Nakonec se místo teplé kávy odměňuji studeným pivem. Pardubická zastávka byla mou první pauzou, která trvala déle, než 5 minut. Pomalu se blížilo prvních 24 hodin závodu. Rychle jsem kouknul na tracking, abych zjistil, jak na tom jsem. Další závodník byl za mnou více než 40 km. Byl jsem překvapený. Měl jsem totiž dojem, že mi to v noci moc nejelo. Rovinky mezi Pardubicemi a Hradcem mě moc nebavily, o to jsem se snažil jet rychleji. Abych to měl co nejdřív za sebou. Silný protivítr byl bohužel proti mně.

 

Nejkrásnější úsek trasy

Po 24 hodinách od startu jsem přijel do Holic. Počítač ukazoval ujetých 438 km. V ten moment mně blesklo hlavou, že by se to možná dalo zajet pod 2 dny. Věděl jsem ale, že konec bude výrazně kopcovitější, a navíc by to znamenalo i druhou noc beze spánku. Po nekonečných rovinách jsem už ale toužebně vyhlížel kopce. Pár kilometrů za Hradcem Králové se krajina začala příjemně vlnit a přišel úsek, který mě naprosto okouzlil a líbil se mi z celé trasy nejvíc. Od zámku Hrádek u Nechanic přes Chlum, u kterého se odehrála největší bitva na našem území. Je zde spousta pomníků a mohyl, které ji připomínají. Je to místo, kolem kterého jsem již mnohokrát projížděl autem, ale navštívil jsem jej až díky Bohemce. Dalším příjemným zpestřením byl průjezd Hořicemi, částečně po okruhu legendárního závodu motocyklů 300 zatáček Gustava Havla. Následná návštěva místních trailů mi vlila čerstvou krev do žil. Hned za Hořicemi se jelo po krásném hřebeni směrem na Valdice, západ slunce dodal tomuto místu punc dokonalosti. Jednou se sem musím vrátit...

 

Největší převýšení na trase

Ve vesnici Železnice jsem úplnou náhodou narazil na otevřenou vietnamskou večerku, která mě zachránila. Neměl jsem totiž co jíst, ani co pít. Dokoupil jsem tedy zásoby na večer a moc dobře jsem věděl, že teď to přijde, ty největší kopce na trase: Tábor, Kozákov, Vysoké nad Jizerou a pak taky mé domácí Jizerky ... I přes brutální převýšení mi tento úsek neskutečně utekl. Asi hlavně proto, že mě hodně bavil. Na polské straně Jizerek v osadě Orle, která leží v údolí řeky Jizery, jsem se ocitl ve 2 hodiny ráno. Teplota klesla na 1,5 stupně Celsia. Oblékl jsem si na sebe vše, co jsem měl a byl strašně rád za zimní bundu a rukavice, o kterých jsem si celou dobu myslel, že je vezu zbytečně. Předchozí noc totiž teplota neklesla pod 12 stupňů a přes den bylo více než 25 stupňů. Ochlazení bylo opravdu výrazné, a právě i kvůli tomu se mi začala neuvěřitelně rychle vybíjet navigace. Spěchal jsem proto na horu Smrk, ze které následoval dlouhý sjezd po místních trailech do Lázní Libverda.

 

 

Mini ultralight karbonová pumpička

Při technickém sjezdu jsem se krásně zahřál a pořád mě to strašně bavilo, alespoň tedy do té doby, než jsem si všimnul měkčího zadního kola. Zastavil jsem u trail centra U Kyselky, kde jsem musel poprvé dofouknout. Žádnou díru jsem však nenašel, a tak jsem jel dál a doufal, že už to bude dobrý. Bohužel nebylo. Sotva po 5 km jsem musel zastavit a foukat znovu. Tentokrát už bylo světlo a já našel dírku v plášti a dal knot. Foukal jsem a doufal, že teď už bude vše v pořádku. Ujel jsem pár kilometrů a zjištil, že to v pořádku není. Přidal jsem knot, dofoukal, jel dál. Ale tmel v plášti pořád ne a ne díru zalepit. Měl jsem sice duši, ale vozím ji s sebou na závody už více než tři roky a stal se z ní postupem času talisman. Rozhodně jsem ji proto nechtěl použít. Proto jsem musel každých 10-15 minut zastavit a foukat. Moje mini ultralight karbonová pumpička stála úplně za hovno a každé dofouknutí trvalo strašně dlouho. Celá patálie se naštěstí vyřešila 8 km od Frýdlantu. Při jednom z dofoukávání jsem zlomil pumpičku na dva kusy. Přemýšlel jsem, co dál. Jediná možnost byla pokusit se dojet do Frýdlantu. Věděl jsem, že to je 8 km a musím to ujet za 15-20 minut, než bude guma zase úplně měkká. Spurt po 700 ujetých kilometrech a dvou nocích beze spánku, ještě k tomu na měkké gumě. Silný zážitek. Ale povedlo se! 

 

Rybář uprostřed lesa a ultrarychlý cyklopočítač

Do Frýdlantu jsem dorazil v 8:29. Prakticky na měkké gumě, jen po ráfku. Štěstí ale stálo při mně. Místní cykloservis Kola Cirkl otevírá v 8:30 a zrovna ve chvíli, kdy jsem přijížděl před krám, pán odemykal dveře prodejny a byl velmi ochotný. Dokoupil jsem pumpičku, vyléčil defekt, a ještě jsem dal dobít navigaci, na které jsem měl poslední 3 procenta baterie. Všechno krásně vyšlo. Navíc jsem během toho všeho ani nestihl mít žádnou větší spánkovou krizi. Po pár kilometrech se to ale rychle změnilo. Několik kilometrů za Hejnicemi jsem jel po Viniční cestě směrem na Oldřichovské sedlo a uprostřed lesů Jizerskohorských bučin jsem si najednou všiml u kraje cesty rybáře na židličce a před ním nahozených prutů. Tato místa dobře znám a vím, že nejbližší rybník je odsud dobré 3 kilometry. Přišlo mi to tedy dost divné. Čím jsem mu byl blíž, tím lépe a jasněji jsem jej viděl. Až když jsem přijel na 5 m k němu, mrknul …. najednou tam nic nebylo. Je to tady. Halucinace. Do cíle jsem to měl pouhých 80 km, to už přece vydržím, říkal jsem si. Změnil jsem hudbu ve sluchátkách z country na celtic punk a dalších 45 km uteklo jako voda. Pak se zase stalo něco divného. Podíval jsem se na cyklopočítač, který mi hlásil posledních 35 km do cíle. Sotva jsem mrknul, na počítači se zobrazilo 27 km do cíle. Vůbec netuším, co se těch 8 km dělo. Naštěstí přišel kopec vedoucí pod vrchol Luže, docela stojka. Slezl jsem proto ze sedla a šel při kole. Za celý závod asi úplně první kopec, který nemám sílu vyjet. Procházka mě opět přivedla do říše lidí a já začal znovu naplno vnímat. Dostavila se euforie. Po sjezdu z Luže a po projetí Dolním Podlužím jsem dorazil do Varnsdorfu. Pod dva dny to sice nebylo, ale po problémech s defektem a přidřeným ložiskem v předním kole mi to vůbec nevadilo. Byl jsem rád, že přijíždím do cíle, navíc jako první. S časem 2 dny a 4 hodiny. Na druhého v pořadí, Itala Samuela Tonella, jsem měl náskok hodinu a 45 minut. Třetí Michal Ozogán přijel po 6 hodinách. 

 

 

Zásadní rozhodnutí

Když nad tím teď s odstupem času přemýšlím, myslím, že kdybych šel alespoň na hodinu spát, udělal bych lépe. Určitě bych se posledních 40 km tolik netrápil a možná i výsledný čas by byl lepší. Podobná rozhodnutí během závodů tohoto typu bývají dost zásadní. Mozek už není někdy schopný v důsledku spánkové deprivace racionálně uvažovat a člověk pak dělá blbosti. Tentokrát to ale naštěstí zase vyšlo. Už teď se moc těším na příští ročník, kterého bych se opět rád zúčastnil. Na závěr bych chtěl moc poděkovat Honzovi Švarcbachovi a celému týmu pořadatelů Bohemia Divide za to, co pro nás dělají a jak dobře to dělají. Velké díky patří také rodině a Pellsu, na jejichž kolech jezdím už druhým rokem a vždy se na ně můžu spolehnout.